- Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link -

10. kapitola - Kráturův příběh (1/2)

29. října 2008 v 10:14 | Vendy |  Harry Potter a Relikvie smrti - český překlad






Kapitola desátá - Kráturův příběh







Následujícího rána se Harry probudil zamotaný ve spacáku na zemi v přijímací místnosti. Mezi masivními závěsy byl vidět proužek chladné, jasně modré oblohy, bylo těsně před úsvitem a všude, až na Ronovo a Hermionino pomalé hluboké oddechování, bylo ticho. Harry se díval na ty temné siluety, které vedle něj ležely na zemi. Ron gentlemansky trval na tom, že Hermiona bude spát na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš, než jeho. Ruka jí padala k zemi, prsty měla nedaleko od těch Ronových. Harry přemýšlel nad tím, jestli usnuli ruku v ruce. Zatímco se mu ta myšlenka proháněla v hlavě, připadal si podivně osamělý.
Vzhlédl na strop plný stínů a na lustr, který byl ověšen pavučinami. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami stál ve sluncem zaplněném vstupu do stanu a čekal, než dorazí svatební hosté. Zdálo se mu, jako by to bylo před rokem. Co se bude dít dál? Polehával na zemi a přemýšlel o viteálech, o tom neskutečně složitém úkolu, který dostal od Brumbála… Brumbál…
Žal, který se mu proháněl hlavou od Brumbálovy smrti, se najednou změnil. Nařčení, která si vyslechl na svatbě od Muriel, mu nakazila každou myšlenku o kouzelníkovi, kterého zbožňoval. Dovolil by Brumbál, aby se něco tak strašného stalo? Byl by jako Dudley a přehlížel by křivdy a nespravedlnost, když se ho netýkaly? Mohl by se obrátit zády ke své sestře, kterou její vlastní matka věznila a skrývala?
Harry přemýšlel o Godrikově dolu, o hrobech, o kterých Brumbál nikdy nemluvil. Přemýšlel o zvláštních předmětech, které jim Brumbál ve své závěti odkázal, aniž by cokoli vysvětlil, a jeho zlost rostla. Proč mu Brumbál nic neřekl? Proč to nevysvětlil? Opravdu Brumbálovi na Harrym záleželo? Nebo byl Harry pouze někým, o kterého se dobře starali a hýčkali ho, ale kterému nikdo nevěřil a nedůvěřoval?
Harry nedokázal jen tak ležet s hlavou plnou myšlenek na přítele. Zoufale toužil něco udělat a nějak se rozptýlit, a tak vylezl ze spacáku, zvedl hůlku a odšoural se z pokoje. Na odpočívadle zašeptal jen "Lumos," a za svitu hůlky stoupal po schodech.
U druhého odpočívadla byla ložnice, ve které, když tu byli naposledy, spali s Ronem. Dveře skříně byly otevřené a ložní prádlo roztrhané. Harry si vzpomněl na převrácený stojan z trolí nohy v přízemí. Někdo ten dům musel prohledat poté, co jej Řád opustil. Snape? Nebo možná Mundungus, který rozkrádal dům už dříve, než Sirius zemřel, a pak v tom pokračoval? Harry zíral upřeně na obraz, ve kterém se občas objevoval Phineas Nigellus Black, Siriův prapradědeček, ale rám tentokrát neukazoval nic, než zablácené pozadí. Phineas Nigellus zřejmě trávil noc v ředitelově pracovně v Bradavicích.
Harry pokračoval vzhůru po schodech, než dorazil k nejvýše položenému odpočívadlu, kde byly jen dvoje dveře. Na dveřích přímo před ním visela jmenovka s nápisem Sirius. Harry doposud ve kmotrově pokoji nebyl. Otevřel dveře a hůlku držel tak vysoko, jak jen dokázal, aby pořádně viděl. Místnost byla prostorná a kdysi zřejmě bývala přepychově vybavená. Byla tam veliká postel s vlnitým dřevěným záhlavím, vysoké okno obklopené dlouhými sametovými závěsy, v lustru pokrytém tlustou vrstvou prachu stále byly zbytky svíček a držáky byly obklopeny voskovými krápníky. Obrazy na zdi a záhlaví postele pokrýval prach. Mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní visela ve vzduchu pavučina, a jak Harry procházel místností, zaslechl, jak kamsi utíká myš.
Náctiletý Sirius vylepil v pokoji tolik plakátů a obrazů, že z původní šedé zdi nebylo téměř nic vidět. Harry mohl jen tušit, že Siriovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí, které drželo všechny plakáty na zdi, protože si byl jist, že zálibu svého nejstaršího syna v obrazech nesdíleli. Sirius zřejmě zašel tak moc daleko, že už to ani jeho rodiče netrápilo. Bylo tam i pár obrovských vlajek v barvách Nebelvíru, zabarvených jasně červeně a zlatě, jejichž účelem nebylo zajisté nic jiného, než upozornit návštěvníky, že Sirius, jako jediný z rodiny, nechodil do Zmijozelu. Bylo tam i hodně plakátů mudlovských motorek a také (Harry obdivoval odvahu svého kmotra) několik plakátů mudlovských dívek v bikinách. Že to byli mudlové, poznal Harry podle toho, že se jejich portréty ani nepohly, na jejich tvářích byl zvadlý úsměv a strnulé oči. To vše nápadně kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií na zdech, na které stáli čtyři bradavičtí studenti a usmívali se do objektivu.
Harrymu poskočilo srdce, když na obrázku poznal otce, měl stejně rozčepýřerné vlasy, jako Harry, a také nosil brýle. Vedle něj byl Sirius, neupravený, ale přesto krásný a jeho mírně arogantní obličej byl tak mladý a šťastný, jak ho Harry ještě nikdy v životě neviděl. Po Siriově pravici stál Pettigrew, o hlavu a ještě kousek menší, buclatý a s očima barvy vody, kterého naplňovalo potěšení, že je součástí té nejbáječnější party, s těmi nejobdivovanějšími rebely, jakými James a Sirius mohli být. Po Jamesově levici byl Lupin a už tehdy vypadal mírně ošuntěle, ale i jeho překvapeně těšilo, že byl v partě. Nebo to Harry to všechno v obraze viděl jen proto, že to tak mělo být? Snažil se ho sundat ze zdi. Koneckonců, teď byl jeho, Sirius mu odkázal všechno. Ale nepovedlo se, obraz se ani nepohnul. Sirius svým rodičům nedal žádnou šanci, aby jeho pokoj odzdobili.
Harry se rozhlédl okolo sebe. Obloha za oknem byla čím dál světlejší. Pruh světla odhalil pár papírů, knih a jiných malých objektů rozházených po koberci. Návštěvník tedy byl i v Siriově pokoji, i když se mu zřejmě to, co tam našel, zdálo nezajímavé. Pár knih někdo tak hrubě pohodil, že vypadly z vazby a pár stránek leželo volně na podlaze.
Harry se naklonil, zvedl pár stránek a jal se je prozkoumávat. Na jedné z nich poznal úryvek ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové a další stránka byla z manuálu péče o motorku. Třetí byla popsaná rukopisem a zmuchlaná. Zkusil ji uhladit.
Drahý Tichošlápku,
Děkuji ti, děkuji moc, za dárek, který jsi poslal Harrymu k narozeninám! Líbil se mu ze všeho nejvíc. Je mu rok a už si hraje s koštětem, vypadá nadšeně. Přikládám fotku, takže se můžeš podívat sám. Létá sice jen půl metru nad zemí, ale už s ním stačil málem zabít kočku a rozbít tu hroznou vázu, co mi Petunie poslala k Vánocům (ne že bych si stěžovala). James si samozřejmě myslí, jaká to nebyla legrace, a říká, že z něj vyroste báječný hráč famfrpálu. Ale museli jsme kvůli němu schovat všechny ozdoby, a když Harry létá, nesmíme z něj spustit oči.
Narozeniny jsme oslavili se starou Batyldou u čaje, je k nám stále tak milá a úplně zblázněná do Harryho. Mrzelo nás, žes nemohl dorazit, ale Řád má přednost a Harry stejně není tak starý, aby si uvědomoval vlastní narozeniny! Jamesovi už trošku leze na nervy, že jsme tu zavřeni, snaží se to skrývat, ale já to poznám - Brumbál má stále jeho neviditelný plášť, takže se ven nedostane. Kdybys nás navštívil, určitě by mu to hodně zvedlo náladu. Minulý víkend tu byl Červíček. Vypadalo to, že má špatnou náladu, asi byl další, koho zasáhla ta událost u McKinnonových. Když jsem to slyšela, brečela jsem celou noc.
Batylda se u nás ukazuje často. Je to fascinující postarší dáma, která zná ty nejkouzelnější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, že by byl rád, kdyby to věděl. Nevím, co si o tom mám myslet, je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Harrymu se ztratil úsměv z tváře. Tiše stál a držel ten podivuhodný kousek papíru ve svých rukou, zatímco v jeho žilách mu pěnila krev. Dokymácel se k posteli a posadil se.
Přečetl si dopis ještě jednou, ale nedokázal se znovu soustředit na obsah, jen zíral na rukopis. Psala "g" stejně, jako on. Ať v dopise našel jakékoli, každé bylo jako vlnovka zpoza závoje. Dopis byl hotovým pokladem, důkazem, že Lily Potterová žila, opravdu žila, že její teplá ruka kdysi kmitala nad tímto pergamenem a v písmenech a slovech, slovech o něm, o Harrym, jejím synovi, zanechávala svůj inkoust.
Netrpělivě si otřel oči, znovu si přečetl její dopis a tentokrát se soustředil na obsah. Bylo to jako rozpomenout se na zapomenutý hlas.
Měli kočku… možná zahynula spolu s jeho rodiči v Godrikově dole… nebo někam utekla, když nezůstal nikdo, kdo by ji mohl nakrmit. Sirius mu pořídil jeho první koště… Jeho rodiče znali Batyldu Bagshotovou… seznámil je snad sám Brumbál? Brumbál má stále jeho neviditelný plášť… něco mu na tom nesedělo…
Harry se zadumal nad slovy své matky. Proč měl Brumbál Jamesův neviditelný plášť? Harry si zřetelně pamatoval, jak mu kdysi ředitel říkal, "Nepotřebuji plášť, abych se mohl stát neviditelným." Možná jej potřeboval některý nepříliš talentovaný člen řádu a Brumbál mu ho jen doručil? Harry pokračoval…
Byl tu Červíček. Pettigrew, ten zrádce, měl špatnou náladu? Věděl snad, že vidí Jamese a Lily naposledy naživu?
A nakonec opět Batylda, která vyprávěla neuvěřitelné příběhy o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Že by Brumbál co? Ale na Brumbálovi bylo tolik neuvěřitelných věcí. Třeba to, že kdysi překvapil při testu z přeměňování, nebo že jednou zkusil očarovávat kozy podobně, jako jeho bratr Aberforth…
Harry vstal a obhlížel podlahu. Možná tam někde byl zbytek dopisu. Samou horlivostí sbíral ze země papíry stejně beze smyslu, jako ten předcházející pátrající člověk, otevíral zásuvky, zkoušel zbytek dopisu vytřepat z knih, stoupl si na židli, aby prozkoumal vršek skříně a plazil se pod postel a křeslo.
Nakonec, když ležel čelem k zemi, uviděl pod posledními šuplíky cosi, co vypadalo jako zbytek dopisu. Když jej vytáhl, ukázalo se, že jde o fotografii, o které Lily
ve svém dopise psala. Černovlasé nemluvně poletovalo ze záběru a zpět na malém koštěti, smíchy křičelo a za ním pobíhal pár nohou, které musely patřit Jamesovi. Harry si schoval fotografii i s dopisem od Lily do kapsy a hledal dál jeho druhý list.
Po další čtvrthodince ale skončil s tím, že zbytek dopisu od jeho matky se natrvalo ztratil. Zajímalo ho, jestli se během těch šestnácti let od odeslání ztratil, nebo jestli ho vzal ten, kdo prohledával pokoj, ať to byl kdokoli? Harry si znovu přečetl první stránku dopisu a tentokrát hledal důvody, proč by pro někoho měla být druhá část dopisu zajímavá. Jeho malé koště stěží mohlo být pro smrtijedy zajímavé… jediná potenciálně zajímavá věc byla ta krátká zmínka o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… dělal co?´
"Harry? Harry? Harry!"
"Jsem tu," zavolal, "Co se stalo?"
Na schodech za dveřmi se ozvalo dupání a pak do pokoje vpadla Hermiona.
"Probrali jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!" řekla zadýchaně. Obrátila se a zakřičela přes rameno, "Rone! Našla jsem ho!"
Ronův mrzutý hlas se nesl jako ozvěna z místa o pár pater níže.
"Fajn! Vyřiď mu, že je to mizera!"
"Harry, prosím tě, až příště půjdeš pryč, nech nám alespoň vzkaz! Báli jsme se o tebe! Proč jsi sem vlastně šel?" rozhlížela se po pokoji. "Cos tu dělal?"
"Podívej, co jsem před chvílí našel."
Podal jí matčin dopis. Hermiona si jej vzala a četla a Harry ji sledoval. Když dočetla, podívala se na něj.
"Harry…"
"A ještě je tu tohle."
Podal jí roztrhlou fotografii a Hermiona se zasmála dítěti vyletujícímu na malém koštěti z fotografie a zpět.
"Hledal jsem zbytek dopisu," řekl Harry," ale není tu."
Hermiona se rozhlédla.
"Ten nepořádek jsi tu udělal ty, nebo už tu byl, když jsi sem přišel?"
"Někdo to tu prohledal už přede mnou," řekl Harry.
"To jsem si myslela. Každá místnost, do které jsem nakoukla cestou sem, vypadá podobně. Po čem podle tebe šli?"
"Jestli to byl Snape, tak šel po informacích o Řádu."
"Ale člověk by řekl, že už měl všechny informace, které potřeboval. Vždyť přece v řádu sám byl, ne?"
"No dobrá," řekl Harry, a rozebíral svou teorii dál, "co takhle informace o Brumbálovi? Třeba tu druhou stránku dopisu. Jak zmiňuje mamka tu Batyldu, víš, kdo to je?"
"Kdo?"
"Batylda Bagshotová, autorka -"
"Dějin čar a kouzel," řekla Hermiona a vypadala překvapeně. "Takže tvoji rodiče ji znali? Byla neuvěřitelná kouzelnická historička."
"A ještě pořád je," řekl Harry, "a žije v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní na svatbě povídala. Znala i Brumbálovu rodinu. Možná by stálo za to si s ní promluvit, co myslíš?" Ale v Hermionině úsměvu bylo na Harryho vkus příliš málo porozumění. Vzal si zpět dopis a fotografii a vrazil je do váčku na krku, aby si je nikdo jiný nemohl prohlédnout, a odvrátil se od ní. "Chápu, že by sis s ní chtěl popovídat o mamce a taťkovi a i o Brumbálovi," řekla Hermiona. "Ale pomohlo by nám to při hledání viteálů?" Harry neodpověděl a ona spěšně pokračovala, "Harry, já vím, že se opravdu chceš vydat do Godrikova dolu, ale bojím se. Bojím se toho, jak nás včera ti smrtijedi tak rychle našli. Prostě mě to varuje, že bychom se měli vyhnout místu, kde jsou pohřbeni tví rodiče, věřím, že čekají, že navštívíš jejich hrob."
"Není to tak jednoduché," řekl Harry a stále na ni nekoukal. "Muriel říkala na té svatbě o Brumbálovi různé věci. Chtěl bych znát pravdu…"
Vypověděl Hermioně všechno, co mu řekla Muriel. Když skončil, Hermiona řekla, "já samozřejmě chápu, proč tě to naštvalo, Harry -"
"Nejsem naštvaný," zalhal. "Jen bych chtěl vědět, jestli to je pravda, nebo -"
"Harry, opravdu si myslíš, že ti poťouchlá stará dáma jako Muriel, nebo Rita Holoubková, poví pravdu? Snad jim nevěříš? Přece jsi Brumbála znal!"
"To jsem si myslel," zamumlal.
"Ale vždyť sám víš, kolik pravdy bylo v článcích, co o tobě psala Rita! Dóže má pravdu, jak můžeš tyhle lidi nechat ničit tvé vzpomínky na Brumbála?"
Zíral stranou a snažil se, aby nebylo poznat, jaký má vztek. Bylo to tu znovu. Měl si vybrat, čemu věřit. Chtěl znát pravdu. Proč se ho všichni snažili přesvědčit, aby se ji nesnažil zjistit?
"Nepůjdeme dolů do kuchyně?" navrhla po chvilce Hermiona. "Podíváme se po nějaké snídani."
Zdráhal se, ale pak souhlasil a šel za ní na odpočívadlo a okolo druhých dveří, které z něj vedly. Pod malým znamením, které ve tmě nezaregistroval, byla hluboko vryta slova. Přešel ke kraji schodů, aby si je přečetl. Byl to okázalý úhledný pokyn, elegantně ručně vepsaný. Bylo to něco, co by dokázal na dveře svého pokoje umístit snad jen Percy Weasley.
Nevstupovat
bez výslovného svolení
Regula Arktura Blacka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michele Michele | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 15:48 | Reagovat

no comment:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama