- Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link -

5. kapitola - Padlý bojovník (2/2)

29. října 2008 v 10:04 | Vendy |  Harry Potter a Relikvie smrti - český překlad
Pan Weasley poklekl vedle George. A Fredovi poprvé, za tu dobu, co ho Harry znal, došla řeč. Stál za pohovkou a zíral na ránu svého dvojčete, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí.
Možná následkem hluku, který způsobil svým příchodem pan Weasley, se George pohnul.
"Jak ti je, Georgi?" zašeptal pan Weasley.
George si prsty ohmatával bok hlavy.
"Jako svatý," zamumlal.
"Co to s ním je?" zachraplal Fred zhrozeně. "Přeskočilo mu?"
"Jako svatý," zopakoval George, otevřel oči a podíval se na svého bratra. "Vidíš… Jsem svatý. Svatej, Frede, kapišto?"
Paní Weasleyová vzlykala hlasitěji, než kdy dříve. Fredův bledý obličej začal nabírat normální barvu.
"Dojemné," řekl Georgove a usmál se na svou uslzenou matku. "Teď už nás od sebe rozeznáš, mami."
Rozhlédl se kolem sebe.
"Ahoj Harry - jsi Harry, ne?"
"Jo, to jsem," řekl Harry a přiblížil se k pohovce.
"Tak alespoň tebe jsme sem dostali v pořádku," řekl George. "Proč nad mou smrtelnou postelí nejsou Ron a Bill?"
"Ještě se nevrátili, Georgi," řekla Paní Weasleyová. Georgův úsměv povadl. Harry se podíval na Ginny a naznačil jí, aby jej doprovodila ven. Jak procházeli kuchyní, řekla mu tiše "Ron a Tonksová by už měli být zpátky. Od tetičky Muriel to nemají daleko."
Harry neřekl nic. Od chvíle, co dorazili do Doupěte, se snažil potlačovat strach, teď jej ale zcela obklopil, zdálo se mu, že se mu plazí po kůži, tlačí mu na hruď a svírá hrdlo. Když scházeli po zadních schodech na temný dvorek, Ginny ho chytila za ruku.
Kingsley pochodoval sem a tam a vždy, když se otočil, podíval se na oblohu. Harrymu připomínal strýce Vernona, když pochodoval po obývacím pokoji. Přišlo mu, jako kdyby to bylo před milionem let. Hagrid, Hermiona a Lupin stáli spolu a dívali se vzhůru. Nikdo z nich se ani neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali.
Minuty se táhly, jako by to byly roky. I při tom nejmírnějším závanu větříku všichni poposkočili, otočili se k šumějícím keřům či stromům s nadějí, že se z nich vynoří další nezraněný člen Řádu.
A pak se přímo před nimi zhmotnilo koště a namířilo si to přímo do země.
"To jsou oni!" vykřikla Hermiona.
Tonksová přistála prudkým smykem, až štěrk a hlína létaly na všechny strany.
"Remusi!" vykřikla Tonksová, slezla z koštěte a běžela rovnou Lupinovi do náruče. Jeho obličej byl bezvýrazně bílý. Zdálo se, že nemůže mluvit. Ron zmateně popošel k Harrymu a Hermioně.
"Jste v pořádku," zamumlal, načež se na něj Hermiona vrhla a pevně ho objala.
"Myslela jsem si… myslela jsem…"
"Jsem v pořádku," řekl Ron a poplácal ji po zádech. "Jsem v pohodě."
"Ron byl úžasný," řekla Tonksová vřele a uvolnila Lupina ze svého sevření. "Úžasný. Omráčil jednoho Smrtijeda přímou ranou do hlavy. Když míříš na pohyblivý cíl z letícího koštěte - "
"Opravdu?" řekla Hermiona a pohlédla na Rona, kterého stále ještě objímala kolem krku.
"Vždycky to říkáš tak překvapeně," řekl nabručeně a vysmekl se z objetí. "Dorazili jsme poslední?"
"Ne," řekla Ginny, "ještě čekáme na Billa a Fleur, Pošuka a Mundunguse. Rone, jdu mamce a taťkovi říct, že jsi v pořádku."
Zaběhla zpět do domu.
"Takže co zdrželo vás? Co se dělo?" mluvil Lupin na Tonksovou, možná až příliš naštvaným tónem.
"Bellatrix," řekla Tonksová. "Chce mě dostat tak, jako chce Harryho, Remusi. Celou dobu se mě snažila zabít. Kéž bych ji dostala… ještě jí něco dlužím. Ale jistojistě jsme zranili Rudolfa… Pak jsme dorazili k Ronově tetě Muriel, nestihli jsme přenášedlo a tak se o nás postarala - "
Lupinovi škubal sval na ústech, přikývl, ale zdálo se, že nezvládne říct nic dalšího.
"Takže co se stalo vám ostatním?" zeptala se Tonksová Harryho, Hermiony a Kingsleyho.
Převyprávěli jí příběhy z jejich vlastních cest, ale jak běžel čas, běhal všem po zádech mráz, když se Bill, Fleur, Pošuk a Mundungus nevraceli.
"Musím jít zpátky do premiérovy vily, už jsem tam měl před hodinou být," řekl Kingsley nakonec, když se naposled podíval na oblohu. "Dejte mi vědět, až se vrátí."
Lupin přikývl. Kingsley jim zamával a popošel do tmy směrem k brance. Harry jen zaslechl hlasité prásknutí, jak se Kingsley za plotem Doupěte přemístil.
Pan a paní Weasleyovi seběhli po zadních schodech s Ginny v zádech. Oba rodiče objali Rona a pak se obrátili k Lupinovi a Tonksové.
"Díky," řekla paní Weasleyová, "i za naše syny."
"Vždyť se nic nestalo, Molly," řekla Tonksová.
"Jak je Georgovi?" zeptal se Lupin.
"Co je s ním?" pípl Ron.
"Přišel o - "
Ale konec věty paní Weasleyové se ztratil v obrovském hluku. Na obzoru se objevil Testrál a pak přistál jen pár kroků od nich. Bill a Fleur slezli z jeho zad, promrzlí, ale nezraněni.
"Bille! Díky Bohu, díky Bohu - "
Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale Billovo objetí bylo jen povrchní. Pohlédl na otce a řekl jen "Pošuk je mrtev."
Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohl. Harry cítil, jak cosi uvnitř něj mizí a opouští ho navždy.
"Zahlédli jsme to," řekl Bill. Fleur přikývla a na tvářích se jí v proudech slz odráželo světlo z kuchyně. "Stalo se to ve chvíli, kdy jsme se dostali z kruhu ven: Pošuk a Dung byli blízko nás, směřovali na sever, jako my. Voldemort - mimochodem, umí létat - šel přímo po nich. Dung zpanikařil, slyšel jsem, jak vykřikl. Pošuk se ho pokusil zastavit, ale Dung se přemístil. Voldemortova kletba trefila Pošuka přímo do obličeje, pak spadl z koštěte a… Už jsme nemohli udělat nic, vůbec nic, měli jsme jich za ocasem půl tuctu…"
Billův hlas se zlomil.
"Samozřejmě, že jste nemohli nic udělat," řekl Lupin.
Stáli tam všichni pohromadě a koukali na sebe. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý, to nemohla být pravda… Pošuk, tak odolný, tak statečný, samozřejmý vítěz…
I když to napadlo všechny, nikdo neřekl nahlas, že už nemá cenu vyčkávat na dvorku. Tiše následovali pana a paní Weasleyovy zpět do Doupěte, do obývacího pokoje, kde se Fred a George spolu smáli.
"Co se stalo?" řekl Fred, který zkoumal jejich obličeje ve chvíli, kdy vešli. "Co se stalo? Kdo je…?"
"Pošuk," řekl pan Weasley, "Mrtvý."
Úsměvy obou dvojčat se změnily v šok. Nevypadalo to, že by někdo věděl, co dál. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku. Harry věděl, jak dobře se s Pošukem znala, že byla jeho oblíbenkyní a na ministerstvu i žačkou. Hagrid, který si sedl na podlahu do rohu, kam se vešel nejlépe, si otíral oči svým kapesníkem, velikým jako ubrus.
Bill přešel ke kredenci, vyndal z něj lahev ohnivé whisky a pár skleniček.
"Tady," řekl a s mávnutím hůlky poslal každému z dvanácti přítomných jednu skleničku a sám svou pozdvihl: "Tak na Pošuka."
"Na Pošuka," zopakovali všichni a připili si.
"Na Pošuka," zopakoval Hagrid drobet opožděně a škytl. Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se, že se do něj vpaluje a rozlévá mu tělem cosi, co by mohla být kuráž.
"Takže Mundungus zmizel?" řekl Lupin, který vypil svou skleničku naráz.
Atmosféra se naráz změnila. Všichni vypadali napjatě, dívali se na Lupina a, jak to Harrymu připadalo, chtěli slyšet, co bude říkat dál, ale báli se toho, co by mohlo zaznít.
"Vím, na co myslíš," řekl Bill, "a jelikož tam na nás čekali, napadlo mě to taky. Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát, což je zmátlo hned, jak jsme se objevili, a, pokud jsi zapomněl, byl to Mundungus, který přišel s tím bláznivým nápadem. Proč by jim zatajil tu nejzásadnější věc? Myslím, že prostě zpanikařil. Nejprve přece nechtěl jít, až Pošuk ho přinutil, a Ty-víš-kdo šel přímo po nich. To by zpanikařil každý."
"Ty-víš-kdo se zachoval přesně tak, jak to od něj Pošuk čekal," poznamenala Tonksová. "Pošuk říkal, že bude čekat, že pravý Harry bude s těmi nejzkušenějšími bystrozory. Proto šel nejprve po Pošukovi a když Mundungus zmizel, vrhli se na Kingsleyho…"
"Ano, to je vššechno velmi dobrré," promluvila Fleur, "ale sstále to nevyssvětluje, jak sse dozzvěděli, že Arryho přessouváme dnesska, nebo ano? Někdo to mussel neobrratně vysslepičit. Někdo prrozrradil datum člověku mimo řřád. To by vyssvětlovalo, že zznali datum, ale ne celý plán."
Jak jí po jejích nádherných tvářích stále stékaly proužky slz, zářila mezi ostatními a čekala, že sě někdo odváží jí odporovat. To ale nikdo neudělal. Jediný zvuk uprostřed toho ticha bylo Hagridovo škytání zpoza kapesníku. Harry se podíval na Hagrida, který sám riskoval život, aby zachránil Harryho. Hagrid, kterého miloval, kterému věřil, který byl kdysi oklamán a prozradil Voldemortovi osudové tajemství, výměnou za dračí vejce…
"Ne," řekl Harry hlasitě, načež na něj všichni překvapivě pohlédli. Zdálo se, že mu ohnivá whisky zesílila hlas. "Chci říct… Jestli někdo udělal chybu," pokračoval, "a omylem se prořekl, určitě to nechtěl udělat úmyslně. Není to jeho vina," opakoval, opět o něco hlasitěji, než obvykle mluvíval. "Musíme si věřit navzájem. Já věřím vám všem a nemyslím si, že by mne kdokoli v této místnosti prodal Voldemortovi."
Po jeho slovech nastoupilo další ticho. Všichni se na něj dívali. Harry cítil, jak mu opět prochází celým tělem teplo. Upil tedy trochu dračí whiskey a čekal, že se něco stane. Zatímco pil, přemýšlel o Pošukovi. Pošuk byl vždy ostře proti tomu, jak Brumbál věřil lidem.
"Řekls to dobře, Harry," ozval se najednou Fred.
"Juchů, uchů, uchů," řekl George a letmo pohlédl na Freda, jehož koutek se mírně zaškubal do úsměvu.
Lupin koukal na Harryho divným pohledem. Neměl daleko k soucitu.
"Myslíte si, že jsem hlupák?" zeptal se Harry.
"Ne, myslím, že jsi jako James," řekl Lupin, "pro něhož by nevěřit přátelům bylo potupou."
Harry věděl, kam Lupin míří: ke zradě, kterou spáchal Petr Pettigrew. Najednou byl nesmyslně rozčílený, chtěl se hádat, ale Lupin se od něj pootočil, položil svou skleničku na stolek a promluvil na Billa, "Máme práci. Jestli to bude potřeba, požádám Kingsleyho, aby…"
"Ne," řekl Bill. "Udělám to. Půjdu tam."
"Kam jdeš?" řekly naráz Tonksová a Fleur.
"Pro Pošukovo tělo," řekl Lupin. "Musíme ho získat zpátky."
"Nemůže to…?" vyhrkla paní Weasleyová a prosebně se dívala na Billa.
"Počkat?" řekl Bill, "Ne, pokud tedy nechceš, aby se ho zmocnili Smrtijedi."
Nikdo nepromluvil. Lupin a Bill se rozloučili a odešli.
Zbytek se posadil na židle. Všichni, až na Harryho, který zůstal stát. Všechny obklopoval ten zvláštní pocit náhlé a nečekané smrti.
"Měl bych jít taky," řekl Harry.
Deset párů očí na něj nevěřícně pohlédlo.
"Nebuď hloupý, Harry," řekla paní Weasleyová, "O čem to tu mluvíš?"
"Nemůžu tu zůstat."
Otřel si čelo, které ho už zase pálilo tak, jak to nepamatoval už více než rok.
"Když jsem tu, jste všichni v nebezpečí. Nechci…"
"Ale nebuď hlupák!" řekla paní Weasleyová. "Tahle noc měla jediný smysl, dostat tě sem, což se díky Bohu povedlo. A Fleur souhlasila, že se raději než ve Francii bude vdávat tady, všechno jsme připravili, takže tu můžeme zůstat všichni spolu a starat se o tebe…"
Nechápala to. Nezlepšovala mu náladu. Naopak.
"Jestli Voldemort zjistí, že jsem tu…"
"Ale proč by měl?" zeptala se paní Weasleyová.
"Existuje tucet míst, kde bys teď mohl být, Harry," řekl pan Weasley. "Není žádný způsob, jak by mohl zjistit, ve kterém z oněch bezpečných domů jsi."
"Ale já se nebojím o sebe!" řekl Harry.
"To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale všechna snaha, kterou jsme dnes v noci vynaložili, by přišla vniveč."
"Nikam nejdeš," zahučel Hagrid. "Propáni, Harry, po tom všem, co sme si vokusili, abysme tě dostali sem?"
"Jo, co třeba moje krvácející ucho?" řekl George, který se zvedl z polštářového obležení.
"Vím, že…"
"Pošuk by nechtěl…"
"JÁ VÍM!" zaburácel Harry.
Sužovalo ho to, připadal si skoro vydíraný. Snad si nemysleli, že neví, co pro něj udělali, že nerozumí, že to je přesně ten důvod, proč teď chce odejít, než budou muset v jeho zájmu znovu trpět? Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, jen jeho jizva stále bodala a tepala, až nakonec ticho přerušila paní Weasleyová.
"Kde máš Hedviku, Harry?" řekla chlácholivě. "Dáme ji k Papušíkovi a necháme ji najíst se."
Cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti. Nedokázal jí říct pravdu. Vypil zbytek své ohnivé whisky a vyhnul se odpovědi.
"Zase si to zvládl, Harry, šlo to z tebe samo," řekl Hagrid. "Utekls mu a zahnals ho, když byl přímo před tebou!"
"To jsem nebyl já," odmítl Harry rezolutně. "To má hůlka. Má hůlka hrála svou vlastní písničku."
Po chvilce se jemně ozvala Hermiona, "Ale to přece není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž by ses na to soustředil, jednals instinktivně."
"Ne," odmítl Harry. "Motorka padala k zemi, nevěděl jsem, kde Voldemort je, ale má hůlka se mi v ruce sama otočila, našla si ho a vystřelila po něm kletbu, ani to nebyla žádná kletba, kterou znám. Nikdy jsem nedokázal vystřelit zlatavé plameny."
"Často," ozval se pan Weasley, "když jsi pod tlakem, dokážeš produkovat taková kouzla, o kterých se ti nikdy ani nesnilo. Malé děti obvykle dřív, než nastoupí do školy, dokážou…"
"To nebylo ono," procedil Harry skrze zuby. Jeho jizva žhla. Cítil vztek a marnost a vůbec se mu nelíbila myšlenka, že si všichni představují, že má sílu podobnou Voldemortově.
Všichni jen tiše mlčeli. Věděl, že mu nevěří. Uvědomil si, že vlastně nikdy neslyšel, že by hůlka sama dokázala kouzlit.
Jeho jizva ho pálila a on se musel soustředit, aby nezačal křičet. Zamumlal cosi o čerstvém vzduchu, odložil své brýle a odešel ven.
Jak přecházel po dvorku, pohlédl na něj svýma kostěnýma očima testrál - šustil přitom křídly, podobnými netopýřím. A pak se zase začal pást. Harry se zastavil u branky do zahrady, díval se na přerostlé rostliny, mnul si pulzující čelo a vzpomínal na Brumbála.
Věděl, že Brumbál by mu věřil. Brumbál by věděl, jak a proč se Harryho hůlka rozhodla sama kouzlit, protože Brumbál znal odpovědi na všechno. Věděl o hůlkách, o spojení, které existovalo mezi Harryho a Voldemortovou hůlkou… Ale Brumbál, podobně jako Pošuk, Sirius, jeho rodiče, jako jeho ubohá sova, ti všichni byli tam, kde už si s nimi Harry nikdy nebude moci promluvit. Cítil, jak mu vysychá v krku a tentokrát to nebylo dračí whisky…
A pak, najednou, dosáhla bolest v jeho jizvě vrcholu. Zatímco si svíral čelo a zavřel oči, zaslechl ve své hlavě křičet cizí hlas.
"Říkals, že se ten problém vyřeší, když použiju cizí hůlku!"
A jeho myslí se rozhostil obraz vychrtlého starého muže, jak leží v šatech na kamenné podlaze, křičí, ten hrozný táhlý jekot, jekot nesnesitelné agónie…
"Ne! Ne! Prosím Vás, prosím Vás…"
"Lhals Lordu Voldemortovi, Ollivandře!"
"Nelhal, přísahám, že jsem nelhal…"
"Snažil ses Potterovi pomoci, pomohls mu utéct mi!"
"Přísahám, že to jsem nechtěl… Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat…"
"Pak mi vysvětli, co se stalo. Luciova hůlka je zničena!"
"Tomu nerozumím… Spojení… existuje jen… mezi dvěma hůlkami…"
"Lžeš!"
"Prosím… Žádám Vás…"
A Harry viděl, jak bílá ruka zvedá svou hůlku a cítil Voldemortův rostoucí hněv, viděl, jak se křhký starý muž na podlaze svíjí v agónii…
"Harry?"
Bylo to pryč stejně rychle, jako to přišlo. Harry stál ve tmě, třásl se, svíral vrátka do zahrady, srdce mu tlouklo jako o závod a jizva stále bolela. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Ron a Hermiona stojí po jeho boku.
"Harry, pojď zpět do domu," zašeptala hermiona, "Nepřemýšlíš snad pořád o odchodu?"
"Jo, pěkně tu zůstaň, kamaráde," řekl Ron a poplácal Harryho po zádech.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Harryho, když byla tak blízko, aby se mohla Harrymu podívat do tváře.
"Vypadáš zle!"
"No," řekl Harry roztřeseným hlasem, "zřejmě nevypadám tak špatně, jako chudák Ollivander…"
Když jim vylíčil, co viděl, Ron vypadal vyděšeně a Hermiona byla úplně v šoku.
"Vždyť už to přece mělo přestat! Tvá jizva… už tohle přece dělat neměla! Nesmíš to spojení znovu nechat otevřít… Brumbál chtěl, abys uzavřel svou mysl!"
Když jí neodpověděl, chytla ho za ruku.
"Harry, on už téměř ovládá ministerstvo, noviny a polovinu kouzelnického světa! Nenech ho, aby se vetřel i do tvé hlavy…!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám 5. kapitola?

Ano.
Trochu.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama