- Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link - Link -

7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála (2/2)

29. října 2008 v 10:10 | Vendy |  Harry Potter a Relikvie smrti - český překlad
Brousek nepromluvil ani tehdy, když procházeli zaneřáděnou kuchyní do obývacího pokoje v Doupěti. Ačkoli byla zahrada plná měkkého zlatého večerního světla, uvnitř bylo velmi temno. Když vstotupili, mávl Harry hůlkou na olejové lampy, které se rozsvítily a osvítily tu malou útulnou místnost. Brousek se posadil do propadlého křesla, které obvykle patřilo panu Weasleymu, a Ron, Hermiona a Harry se smáčkli vedle sebe na pohovku. Jakmile si všichni sedli, Brousek promluvil.
"Mám na vás tři nějaké otázky a věřím, že bude lepší, když je s každým proberu zvlášť. Pokud byste vy dva" - ukázal na Harryho a Hermionu - "mohli počkat v pokoji nahoře, začal bych s Ronaldem."
"nejdeme nikam," řekl Harry a Hermiona rázně přikývla. "Buď můžete mluvit s námi se všemi, nebo s nikým."
Brousek Harryho zhodnotil svým chladným pohledem. Harry měl pocit, že ministr chtěl vědět, jestli má cenu vykopávat válečnou sekyru tak brzy.
"Tak tedy dobrá, zůstaňte tu všichni," pokrčil rameny. Odkašlal si. "Jsem zde, jak jistě víte, kvůli poslední vůli Albuse Brumbála."
Harry, Ron a Hermiona se na sebe navzájem podívali.
"Jak vidno, je to pro vás překvapení! Nevěděli jste o tom, že by vám Brumbál něco zanechal?"
"N-nám všem?" řekl Ron. "I mně a Hermioně?"
"Ano, vám v-"
Ale Harry ho přerušil.
"Brumbál zemřel před více než měsícem. Proč trvalo tak dlouho dát nám to, co nám tu zanechal?"
"Není to snad jasné? Chtěli nejdřív prozkoumat, co nám přesně zanechal. Na to jste neměl právo!" řekla a její hlas se lehce třásl.
"Měl jsem právo na cokoli," řekl Brousek pohrdavě. "Zákon pro omluvitelný zábor umožňuje ministerstvu zabavit cokoli z majetku, zanechaného v - "
"Ten zákon jste vytvořili proto, abyste zabránili černokněžníkům předávat si v rodině předměty černé magie," řekla Hermiona, "a než ministerstvo takový předmět zabaví, musí mít jasný důkaz, že jde o něco nelegálního! Chcete nám říct, že jste si mysleli, že nám Brumbál chtěl zanechat něco prokletého?"
"Plánujete snad začít kariéru Magického práva, slečno Grangerová?" zeptal se Brousek.
"Ne, to tedy neplánuji," odsekla hermiona. "Doufám, že se mi podaří na světě konat dobro!"
Ron se zasmál. Zatímco Harry promluvil, Brousek se na něj podíval a pak opět odvrátil zrak.
"Takže, proč jste se rozhodl, že nám teď předáte naše věci? Nemůžete najít záminku k tomu, abyste je mohl nechat zabavit?"
"Ne, protože uplynulo třicet jedna dní," řekla najednou Hermiona. "Nemohou-li prokázat, že jsou nebezpečné, nemohou si je nechat déle, nemám pravdu?"
"Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?" zeptal se Brousek. Hermionu úplně ignoroval. Ron vypadal vylekaně.
"Já? Ne- vlastně asi ne- Byl to vždycky Harry, kdo…"
Ron se podíval na Harryho a Hermionu, která na něj vrhla jasný pohled - aby přestal ihned mluvit - ale dílo zkázy už bylo vykonáno. Brousek se podíval, jako kdyby slyšel přesně to, co čekal a chtěl slyšet. Po Ronově odpovědi zaútočil jako pták na svou kořist.
"Pokud jste tedy Brumbálovi nebyl tak blízký, jak si vysvětlujete fakt, že Vás ve své závěti jmenoval? Vypsal do ní přímo pár osobních požadavků. Naprostá většina jeho vlastnictví - jeho soukromá knihovna, jeho magické nástroje a ostatní osobní věci - zůstaly Bradavicím. Proč si myslíte, že jste byl určen?"
"Já… nevím," řekl Ron. "Já… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… Chci říct, že si myslím, že mě měl rád…"
"Jsi skromný, Rone," řekla Hermiona. "Brumbál si tě přímo zamiloval."
Takhle vypadala pravda protažená do extrému. Co Harry pamatoval, tak spolu Ron a Brumbál nikdy nebyli sami a jejich vzájemný kontakt byl mizivý. Ale Brousek vypadal, že je neposlouchá. Strčil ruku do hábitu a vytáhl z něj vak mnohem větší, než dostal Harry od Hagrida. Z něj vytáhl svitek pergamenu, který rozvinul a začal hlasitě předčítat.
" 'Poslední vůle a odkaz Albuse Percivála Wulfrica briana Brumbála'… Ano, tady to je. 'Ronaldovi Biliovi Weasleymu nechávám své Zhasínadlo a doufám, že si pamatuje, kdy jej použít.'"
Brousek vyndal z vaku objekt, který už Harry viděl. Vypadalo to, jako stříbrný zapalovač cigaret, ale jak věděl, mělo to schopnost z okolí vysát veškeré světlo a stejně tak ho na jediné cvaknutí obnovit. Brousek se naklonil vpřed a předal Zhasínadlo Ronovi, který jej vzal, otočil mezi prsty a vypadal zmateně.
"Je to cenný objekt," řekl Brousek a pozoroval Rona. "Možná je i jedinečný. Samozřejmě to vymyslel Brumbál. Proč by Vám nechal objekt, který je tak vzácný?"
Ron zakroutil ohromeně hlavou.
"Brumbál musel učit tisíce studentů," setrval na svém Brousek. "Ale ve své závěti zmiňuje jen vás tři. Čím to je? K jakému účelu byste podle něj měl používat své Zhasínadlo, pane Weasley?"
"No asi ke zhasínání světla, ne?" zamumlal Ron. "Co jiného bych s ním měl dělat?"
Brousek ale viditelně neměl žádné návrhy. Poté, co hodnou chvíli šilhal po Ronovi, vrátil se zpět k Brumbálově závěti.
"Slečně Hermioně Jean Grangerové nechávám svou kopii Příběhů básníka Beedleho v naději, že ji shledá zábavnou a poučnou."
Teď vyndal Brousek z batohu malou knihu, zřejmě stejně letitou, jako byla kopie Tajemství magie nejtemnější v pokoji nahoře. Její desky byly zamazané a odlupovaly se. Hermiona si ji od Brouska vzala beze slova. Položila ji do klína a dívala se na ni. Harry viděl, že název byl zapsán runami. On sám se je nikdy neučil. Jak se díval, zahlédl na vystouplých symbolech slzu.
"Proč si, slečno Grangerová, myslíte, že vám Brumbál zanechal tuto knihu?" zeptal se Brousek.
"On… on věděl, že mám knihy ráda," řekla Hermiona přiškrceným hlasem a utírala si rukávem oči.
"Ale proč právě tuto knihu?"
"Nevím. Musel si myslet, že se mi bude líbit."
"Probírala jste někdy s Brumbálem šifry, nebo nějaké jiné způsoby předávání tajných zpráv?"
"Ne, neprobírala," řekla Hermiona a stále si utírala oči rukávem.
"A jestli v té knize ministerstvo za třicet jedna dní nenašlo žádnou šifru, pochybuji, že něco najdu."
Potlačila vzlyknutí. Seděli u sebe tak blízko, že měl Ron velkou práci s tím, aby si uvolnil ruku a dokázal ji obtočit okolo Hermioniných ramen. Brousek se vrátil k závěti.
"Harry Jamesu Potterovi," přečetl a Harrymu se vzrušením udělalo zle od žaludku, "zanechávám Zlatonku, kterou lapil ve svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, na památku jeho vytrvalosti a dovednostem."
Když Brousek vyndal drobný zlatý míček, třepotala jeho křídla velmi chabě a Harry pocítil v jistém smyslu zklamání.
"Proč ti Brumbál zanechal tuhle Zlatonku?" zeptal se Brousek.
"Nemám ponětí," řekl Harry. "Předpokládám, že z těch důvodů, které jste přečetl… připomenout mi, že když chci… vytrvám… a tak nějak dál."
"Myslíš tedy, že jde víceméně o symbolický suvenýr?"
"Předpokládám, že ano," řekl Harry. "Co jiného by to mohlo být?"
"Otázky tu pokládám já," řekl Brousek a přisunul si křeslo o něco blíže k pohovce. Venku se již hodně setmělo a venkovní stan vypadal jako duch nad plotem.
"Všiml jsem si, že tvůj narozeninový dort má tvar zlatonky," řekl Brousek Harrymu. "Proč zrovna zlatonky?"
Hermiona se výsměšně zasmála.
"No a nemůže to být třeba tím, že Harry je dokonalý chytač? Je to až příliš jasné," řekla. "Brumbál nám určitě zanechal nějakou zprávu v polevě!"
"Nemyslím si, že by bylo něco v polevě," řekl Brousek, "ale zlatonka by mohla velmi dobře uschovat nějaký malý objekt. Zajisté chápete, proč."
Harry pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla. Harry si pomyslel, že odpovídat na otázky je u ní tak zakořeněný zvyk, že si odpověď nemohla odpustit.
"Protože zlatonky mají schopnost pamatovat si lidi," řekla.
"Cože?" pronesli Harry a Ron naráz. Oba považovali Hermioniny znalosti Famfrpálu za zanedbatelné.
"Správně," řekl Brousek. "Zlatonky se před prodejem nedotkne ani milimetr kůže, dokonce ani její tvůrce, který ji vytváří v rukavicích. Obsahuje zaklínadlo, které může identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl, pro případ, kdy by nebylo jisté, kdo ji chytil první. Tato zlatonka," - zvedl drobný zlatý míček - "si pamatuje tvůj dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, přes všechny chyby, které kdy udělal, mohl tuto zlatonku očarovat, takže se otevře jen tobě."
Harryho srdce tlouklo nesmírně rychle. Byl si jist, že tentokrát měl Brousek pravdu. Jak by ale měl udělat, aby se před minsitrem nemusel zlatonky dotknout?
"Neříkáš nic," řekl Brousek. "Možná už víš, co ta zlatonka obsahuje?"
"Ne," řekl Harry a stále přemýšlel, jak by mohl zlatonku chytit jen naoko. Kdyby býval uměl číst paměť, kdyby to opravdu uměl, mohl by si to přečíst z Hermioniny mysli. Mohl by si prakticky přečíst cokoli, co si myslí.
"Vezmi si ji," řekl Brousek tiše.
Harry pohlédl ministrovi do jeho zlatých očí a věděl, že nemá jinou možnost, než poslechnout. Napřáhl ruku, Brousek se opět předklonil a pomalu s rozmyslem položil ruku do Harryho dlaně.
Nestalo se nic. Když Harryho prsty sevřely zlatonku, její křídla se mírně zatřepala a zastavila. Brousek, Ron a Hermiona stále zaníceně zírali na (teď už zčásti zakrytý) míček, jako kdyby stále doufali, že se v něco přemění.
"To bylo dramatické," řekl Harry chladně. Ron i Hermiona se rozesmáli.
"Takže to je všechno, ne?" zeptala se Hermiona a zvedla se z pohovky.
"Ne tak úplně," řekl Brousek, který vypadal, že má zkaženou náladu. "Brumbál ti nechal ještě jeden odkaz, Pottere."
"Co to je?" řekl Harry a uvnitř se mu rozhořela nová touha.
Brousek se tentokrát ani nenamáhal číst ze závěti.
"Meč Godrika Nebelvíra," řekl. Hermiona a Ron strnuli. Harry se rozhlédl okolo sebe a hledal rubínem pokrytý znak na jílci meče, ale Brousek jej z vaku nevyndal. Ten vak koneckonců vypadal o dost menší, než by bylo potřeba, aby se do něj ten meč vešel.
"Takže, kde tedy je?" zeptal se Harry podezíravě.
"Bohužel," řekl Brousek, "ten meč nebyl Brumbálův, aby ho mohl rozdávat. Meč Godrika Nebelvíra je důležitý historický artefakt a jako takový patří - "
"Patří Harrymu!" řekla Hermiona naštvaně. "Zvolil Harryho, on byl ten, kdo jej objevil, vypadl na něj z Moudrého klobouku - "
"Podle spolehlivých historických zdrojů se může meč zjevit jakémukoli zástupci nebelvírské koleje, který si jej zaslouží," řekl Brousek. "To jej tedy nečiní exkluzivním vlastnictvím pana Pottera, ať si Brumbál myslel cokoli." Brousek se podrbal na své špatně oholené tváři a pátravě se zeptal Harryho. "Proč si myslíš - "
" - že mi Brumbál odkázal ten meč?" řekl Harry a snažil se zůstat v klidu. "Možná proto, že si myslel, že by vypadalo dobře, kdyby mi visel na zdi?!"
"Tohle není legrace, Pottere!" zabručel Brousek. "Bylo to proto, že Brumbál věřil, že jen meč Godrika Nebelvíra může porazit Zmijozelova dědice? Chtěl ti dát ten meč, Pottere, protože věřil, tak jako mnozí dnes, že jsi ten vyvolený, který může zničit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?"
"Zajímavá teorie," řekl Harry. "Už někdo vyzkoušel probodnout Voldemorta mečem? Možná by na to ministerstvo mělo vyčlenit pár svých lidí, místo toho, aby se snažilo demontovat Zhasínadla, nebo utajovat útěky z Azkabanu. Takže tohle jste dělal ve své kanceláři, pane ministře? Zavíral jste se tam a zkoušel prolomit zlatonku? Lidé umírají - byl jsem málem jeden z nich - Voldemort mě pronásledoval při přesunu sem, zabil Pošuka Moodyho, ale nic z toho nestálo ministerstvu ani za zmínku, nebo ano? A to ještě pořád očekáváte, že s vámi budeme spolupracovat!"
"Zašels příliš daleko!" zakřičel Brousek a vstal. I Harry se postavil na nohy. Brousek dokulhal k Harrymu a píchl ho hůlkou do hrudi. Do Harryho trička to udělalo stejnou díru, jako zapálená cigareta.
"Hej!" řekl Ron, vyskočil a vytáhl svou vlastní hůlku, "Ne! Chceš mu dát důvod, aby nás mohl zatknout?"
"Uvědomujete si, že nejste ve škole?" řekl Brousek a dýchal zhluboka Harrymu do obličeje. "Uvědomujete si, že nejsem Brumbál, který Vám odpouštěl drzost a nekázeň? Z té jizvy si klidně udělejte korunku na hlavu, ale sedmnáctiletý fracek mi nebude říkat, jak mám dělat svou práci! Je na čase, abyste se naučil mít trochu respekt!"
"Je čas, abyste se o něj vy zasloužil!" řekl Harry.
Podlaha se zatřásla. Ozval se zvuk běžících nohou a pak se rozlétly dveře obývacího pokoje, načež tam vběhli pan a paní Weasleyovi.
"My - mysleli jsme si, že slyšíme - " začal pan Weasley
a vypadal opravdu vyděšeně, když viděl Harryho a ministrův obličej téměř tělo na tělo.
" - křičet hlasy," zafuněla paní Weasleyová.
Brousek mírně popošel od Harryho a podíval se na díru, kterou v Harryho tričku vypálil. Vypadalo to, že lituje ztráty sebeovládání.
"Nic - nic se nestalo," zabručel. "Já - mrzí mě Vaše názory," řekl a opět se díval Harrymu na celý obličej. "Vypadá to, že si myslíte, že si ministerstvo neočekává to, co Vy - co Brumbál - očekával. Měli bychom pracovat spolu."
"Nemám rád Vaše metody, ministře," řekl Harry. "Pamatuje te se?"
Napodruhé zvedl svou pravou pěst a ukázal Brouskovi jizvu, ze které stále šlo přečíst "Nemám vykládat lži." Brouskův výraz byl najednou otrlejší. Bez slovíčka se otočil a odešel z místnosti. Paní Weasleyová za ním pospíchala. Harry slyšel, že se zastavila u zadních vrat. Po minutě nebo dvou zavolala "Je pryč!"
"Co chtěl?" zeptal se pan Weasley, když paní Weasleyová přispěchala zpět, a podíval se po Harrym, Ronovi a Hermioně.
"Dát nám to, co nám zanechal Brumbál," řekl Harry. "Právě zpřístupnili obsah jeho poslední vůle."
Venku na zahrádce u stolů na večeři si všichni předávali ty tři objekty, které jim Brousek dal, z ruky do ruky. Všechny vzrušovalo Zhasínadlo a Příběhy básníka Beedleho a do jednoho nadávali, že jim Brousek odmítl dát meč Godrika Nebelvíra, ale nikdo nepřišel na důvod, proč by Brumbál nechával Harrymu starou zlatonku. Když pan Weasley prozkoumával Zhasínadlo potřetí nebo počtvrté, navrhla paní Weasleyová "Harry, drahoušku, všichni jsou neskutečně hladoví. Nechtěli jsme začínat bez tebe. Mám začít servírovat večeři?"
Všichni snědli své porce poměrně rychle a pak, po sborovém zpěvu "Hodně štěstí, zdraví" a pojezení dortu, párty skončila. Hagrid, kterého pozvali i na svatbu následujícího dne, nemohli ubytovat v přeplněném Doupěti a nechali ho, ať tedy rozbije na sousedícím poli stan a tam se utáboří.
"Setkáme se nahoře," zašeptal Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové vrátit zahrádku do původního stavu. "Až budou všichni v posteli."
Nahoře v podkroví zkoumal Ron své Zhasínadlo a Harry naplnil svůj Ukrýváček, ne zlatem, ale tím, co pro něj bylo nejvzácnější, i když pro ostatní bezcenné. Schoval tam třeba Pobertův plánek, střep ze Siriova očarovaného zrcátka a medailonek neznámého R.A.B. Provázek okolo váčku uvázal pevně a váček si zavěsil okolo krku. Pak si sedl a sledoval, jak zlatonka slabě mává křídly. Nakonec přišla i Hermiona, zaklepala na dveře a po špičkách vešla dovnitř.
"Ševelissimo," zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodům.
"Myslel jsem si, žes to kouzlo neuznávala?" řekl Ron.
"Časy se mění," řekla hermiona. "Tak nám předveď to Zhasínadlo."
Ron jim hned vyhověl. Přidržel Zhasínadlo před sebou a cvakl. Jediná lampa, kterou předtím rozsvítili, zhasla.
"Věci se mají tak," zašeptala Hermiona ve tmě, "že toho samého můžeme dosáhnout Peruviánským práškem instantní tmy."
Ozvalo se tiché cvaknutí, k lampě na stropě se opět vrátilo světlo a opět je osvětlilo.
"I tak je to zajímavé," bránil Zhasínadlo Ron. "A podle toho, co říkal Brousek, ho vymyslel sám Brumbál!"
"Já vím, ale určitě ti ho neodkázal jen proto, abychom s ním mohli zhasínat světlo!"
"Myslíš, že věděl, že ministerstvo zabaví jeho poslední vůli a bude zkoumat všechno, co nám zanechal?" zeptal se Harry.
"Jistojistě ano," řekla Hermiona. "Nemohl tam přece zapsat, proč nám odkazuje, ale ta vůle nevysvětluje…"
"…proč nám nemohl napovědět, dokud žil?" zeptal se Ron.
"No, přesně," řekla Hermiona, která si teď listovala Příběhy básníka Beedleho. "Jestli jsou tyhle předměty tak důležité, aby nám je předával přímo pod nosem ministerstva, čekal bys, že nám řekne důvod… pokud by nemyslel, že nám to bude hned jasné?"
"Pak si to myslel špatně," řekl Ron. "Vždycky jsem říkal, že byl zvláštní. Talentovaný a tak, ale švihlý. Nechat Harrymu starou zlatonku… co to ksakru má za význam?"
"Nemám ponětí," řekla Hermiona. "Když ti ji Brousek podával, Harry, čekala jsem, že se něco stane!"
"Jo, no," řekl Harry a jeho tep se zrychlil, když zdvihl zlatonku mezi prsty. "Nechtěl jsem jí před ním zkoušet chytat moc pevně."
"Co tím myslíš?" zeptala se Hermiona.
"Myslím na zlatonku, kterou jsem chytil při prvním famfrpálovém zápase v životě." Řekl Harry "Nepamatuješ si to?"
Hermiona vypadala mírně zadumaně. Ron ale zavzdychal a zběsile ukazoval z Harryho na zlatonku a zpět, dokud se mu nevrátil hlas.
"To byla ta, kterou jsi téměř polkl!"
"Přesně tak," řekl Harry a přitiskl ke zlatonce svá ústa. Nestalo se nic. Nespokojenost a zklamání se v něm hromadily. Chtěl dát zlatonku níž, ale v tom Hermiona vykřikla.
"Text! Je na ní text, rychle, koukněte!"
Samým překvapením a potěšením ji téměř upustil. Hermiona měla pravdu. Pod hladkým zlatým povrchem, kde před pár chvílemi nebylo nic, byly vryty čtyři slova tenkým nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálův:
"Otevřu se na konci."
Sotva si je přečetl, opět ta slova zmizela.
"Otevřu se na konci… Co to mělo znamenat?"
Hermiona a Ron zakroutili hlavami na znamení, že neví.
"Otevřu se na konci… na konci… otevřu se na konci…"
Ale bylo úplně jedno, kolikrát ta slova opakovali, ať je skloňovali, jak chtěli, nedokázali v nich najít smysluplný význam.
"A ten meč," řekl Ron nakonec, když vzdali snahu uhádnout smysl slov, vyrytých do zlatonky.
"Proč by měl Harry chtít mít ten meč?"
"A proč mi to prostě neřekl?" zašeptal Harry tiše. "Byl jsem tam, visel jen tak na zdi v jeho kanceláři během všech těch našich loňských hodin! Kdyby mi ho býval chtěl dát, proč to prostě neudělal tenkrát?"
Cítil se, jako kdyby seděl na zkoušce a přímo před sebou měl otázku, kterou by byl schopen odpovědět, ale mozek mu pracoval pomalu a chvílemi nefungoval vůbec. Že by během všech těch hodin něco nepochopil? Měl vědět, co to všechno znamenalo? Čekal Brumbál, že všemu rozumí?
"A k téhle knize," řekla Hermiona, "Příběhy básníka Beedleho … Nikdy jsem o nich ani neslyšela!"
"Tys nikdy neslyšela o Příbězích básníka Beedleho?" řekl Ron nedůvěřivě. "To si děláš srandu, ne?"
"Nedělám," řekla Hermiona překvapeně. "Ty je teda znáš?"
"No samozřejmě, že znám!"
Harry vyrušeně vzhlédl. Ta situace, že Ron četl knihu, kterou Hermiona ani neznala, byla nevídaná. Ron ale byl z
jejich překvapení zmaten.
"Ale no tak! Říká se, že všechny staré dětské příběhy napsal Beedle, ne? 'Fontána Spravedlivé Štěstěny', 'Kouzelník a Poblázněný hrnec', 'Bázlivka Králíčková a Ukecaný pařez'…"
"Co prosím?" zeptala Hermiona a chichotala se. "Co že byla ta poslední?"
"No tak už to vzdej!" řekl Ron a zíral pochybovačně na Hermionu. "Přece jsi musela slyšet o Bázlivce Králíčkové a - "
"Rone, vždyť dobře víš, že jsme s Harrym vyrůstali mezi mudly!" řekla Hermiona. "Když jsme byli malí, slýchali jsme jiné příběhy - třeba jako 'Sněhurka a Sedm trpaslíků' a 'Popelka' - "
"To je co, nějaká nemoc?" zeptal se Ron.
"Takže tohle jsou příběhy pro děti?" zeptala se Hermiona a opět se sklonila nad runami.
"Jo." Řekl Ron nejistě. "Tím chci říct, že všechny ty staré pohádky měl napsat Beedle. Jak vypadají v původním znění, nemám ani potuchy."
"Ale zajímalo by mě, proč si Brumbál myslí, že bych si je měla přečíst?"
Dole něco prásklo.
"To je asi jen Charlie, když teď mamka spí, snaží se nechat si znovu narůst vlasy," řekl Ron nervózně.
"Tak jako tak, měli bychom jít do postele," zašeptala Hermiona. "Zítra si nemůžeme dovolit zaspat."
"Ne," souhlasil Ron. "Kdyby novomanželova matka způsobila trojnásobnou brutální vraždu, mohlo by to mírně narušit náladu na svatbě. Chápu to."
A, jakmile Hermiona odešla z místnosti, cvakl Zhasínadlem naposledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám 7. kapitola?

Ano.
Trochu.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama